100 let od založení Spolku československých pojistných techniků

Účelem Spolku bylo „sdružovati československé pojistné techniky (matematiky) a jejich přátele ku pěstování pojistné matematiky a techniky a k sledování všech otázek týkajících se pojišťovnictví“ a „podporovati a hájiti sociální zájmy a snahy pojistných odborníků akademicky vzdělaných v oboru pojistné matematiky, techniky a statistiky“. Historie Spolku je plně svázána s osudem Československa.

Založení Spolku

Na založení Spolku se začalo pracovat již v roce 1918, ale ustavující první valná hromada se konala dne 27. února 1919 v domě U Müllerů na Karlově náměstí v přednáškovém sále pojistné techniky na Českém vysokém učení technickém v Praze (ČVUT). Původně to byl pouze spolek absolventů pojistnětechnického kurzu na ČVUT, ale po ustálení politické situace a posléze i změně stanov kolem roku 1926 se členem mohl stát kterýkoliv občan ČSR s patřičným odborným vzděláním, splňující podmínky na vědeckou i praktickou činnost v pojišťovnictví.

Spolek se zaobíral reformou výuky pojistných techniků, vyjadřoval se k různým novinkám v sociálním zabezpečení, k nově zaváděným druhům soukromého pojištění, připomínkoval vládní návrhy zákonů. Rovněž zprostředkovával zaměstnání pro pojistné techniky, zejména čerstvé absolventy. K propagaci pojistných věd pořádal přednášky.

Výuka pojistné techniky

Pojistnětechnický kurz na ČVUT byl dvouletý, zakončený státní závěrečnou zkouškou bez nároku na akademický titul. Mezi vyučované předměty patřila pojistná matematika, matematická statistika, právo, účetnictví, finance a národohospodářství. O náročnosti studia svědčí to, že v období 1904-18 se do jeho prvního ročníku zapsalo celkem 1 059 studentů, do konce studijního roku 1918/19 ho však absolvovalo pouze 159 z nich. Mezi prvními absolventy v roce 1907 byl i dlouholetý předseda Spolku Ing. Václav Choděra, náměstek vrchního ředitele pojišťovací banky Slavia. Od roku 1919 směly na technice řádně studovat i ženy, pojistně-technický kurz první žena úspěšně absolvovala v roce 1926. Po oslavách třicátého jubilea konání pojistnětechnického kurzu vydal Spolek v roce 1935 publikaci Třicet let pojistné techniky.

Kurz pojistné techniky se od roku 1906 vyučoval také na německé technice v Praze, od roku 1909 i na německé technice v Brně. Kromě pojistnětechnických kurzů se konal dvouroční cyklus přednášek o pojistné matematice a matematické statistice na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1925 na Právnické fakultě Komenského univerzity v Bratislavě vyučoval pojistnou techniku Dr. Ján Alojz Wagner, nestor a průkopník slovenského pojišťovnictví.

Cílem Spolku bylo zavést plnohodnotné čtyřleté studium pojistné techniky završené dvěma státními závěrečnými zkouškami a s nárokem na akademický titul. Tento cíl se však Spolku splnit nepodařilo, k reformě došlo až po druhé světové válce.

Odborné časopisy

Krátce po založení Spolku vznikla z jeho popudu Jednota pro vědy pojistné, zájmové sdružení pracovníků pojišťoven, která vydávala Rozpravy Jednoty pro vědy pojistné. První číslo v roce 1920, tehdy nazvané Rozpravy České jednoty pro vědy pojistné, otisklo vědecké pojednání O statistice a její theorii, o vědách a zájmech, s nimiž souvisí a Zprávu o kursu pro techniku pojistnou, která byla připravena pro ustavující schůzi Spolku, obojí napsané prof. Josefem Benešem.

Spolek dal také podnět k vydávání časopisu Pojistný obzor od roku 1922 a od roku 1929 někteří členové Spolku spolupracovali s nově založeným časopisem Aktuárské vědy. Aktuárskými vědami, jak bylo vytištěno pod názvem časopisu, se v tomto případě rozuměly pojistná matematika a matematická statistika.

Přednášková činnost

K propagaci pojistných věd a za účelem sdílení odborných znalostí pořádal Spolek přednáškové večery, buď sám, nebo společně s dalšími organizacemi působícími v pojišťovnictví. V listopadu 1923 uspořádal jednotýdenní kurz pojistných věd v Brně pro pojišťovací úředníky, kterého se zúčastnili i úředníci z Bratislavy. Z textů přednášek vydal Spolek dvoudílnou publikaci Všeobecné základy soukromého pojišťování. Od roku 1928, po úmrtí prof. Josefa Beneše, začal Spolek na jeho památku pořádat pravidelné prosincové cykly přednášek. Texty přednášek byly uveřejňovány v Rozpravách.

Josef Beneš

Význam prof. Josefa Beneše pro vzdělávání pojistných techniků a pro celé československé pojišťovnictví je naprosto nedocenitelný. Za Rakousko-Uherska byl jediným českým členem komise pro autorizaci pojistných techniků ve Vídni. Od začátku zaštiťoval výuku pojistnětechnického kurzu na ČVUT. Dosáhl pozice vrchního ředitelského rady Úrazové pojišťovny dělnické, kterou pak opustil, aby se mohl plně věnovat svým žákům.

Aktuárská věda nebo pojistná věda?

Koncem 20. let a v průběhu 30. let se u nás i v zahraničí bouřlivě diskutovalo o pojmech aktuárská věda a pojistná věda. Který termín je správný, zda znamenají totéž, jaké vědní disciplíny zahrnuje. Polemiky na toto téma byly uveřejňovány v časopisech, diskutovalo se i napříč národy, známým byl střet mezi německým prof. Alfredem Manesem a prof. Josefem Benešem.

K dalším rozporům a diskuzím docházelo u nás i kvůli českému názvu pro specialistu v oboru pojišťovnictví. Někteří prosazovali pojem pojistný matematik, jiní zase pojistný technik, či dokonce pojistný statistik, mezinárodní název aktuár se u nás neujal.

Termín aktuár pochází z Anglie a jeho původ objasňuje prof. Josef Beneš ve výše zmíněném pojednání z roku 1920. V Anglii plnili aktuáři obdobnou funkci jako u nás pojistní technici a byly to velmi uznávané osoby, „jež mají takové vzdělání a takovou míru zodpovědnosti“, že jim „byla svěřena základní akta institucí dotyčných a povinnosti s tím spojené, a že byli a jsou současně tedy odbornými tajemníky institucí“.

Odborná rozepře až před soudem

Zapálenost našich odborníků pro jejich povolání dosvědčuje také spor o chyby v polemice o sociálním pojištění mezi prof. Emilem Schönbaumem z Karlovy univerzity v Praze (světová kapacita v sociálním pojištění) a prof. Gustavem Rosmanithem z německé techniky v Praze. Tito pánové svůj spor vedli na stránkách odborných časopisů tak horlivě, až se do něj zapojili i další odborníci a spor nakonec vyústil v žalobu na prof. Schönbauma ze strany prof. Rosmanitha za to, že mu žalovaný vytkl „blamáž a nesmyslné chyby“, a druhou žalobu na prof. Rosmanitha ze strany prof. Schönbauma, Dr. Václava Lenze (člen výboru Spolku, přednosta matematického oddělení Sociální pojišťovny a profesor pojistné techniky na ČVUT) a Dr. Viléma Havlíka (ředitelský rada Ústřední sociální pojišťovny), že je obvinil „z klamání čtenářů, z překrucování pravdy, z uplatňování osobních zájmů, jakož i z jednání proti vlastnímu přesvědčení“. Soud skončil smírem, kdy všechny strany nechaly odbornou stránku sporu na posouzení odborné veřejnosti a prof. Rosmanith odvolal osobní urážky, kterých se vůči žalobcům dopustil. Prof. Schönbaum své výroky neodvolal, pouze prohlásil, že se nikdy nechtěl dotknout cti prof. Rosmanitha.

Mezinárodní kongresy aktuárů

Aby se aktuáři všech zemí i světadílů mohli pravidelně stýkat a sdílet své odborné znalosti, byl v Bruselu v roce 1895 založen Stálý výbor pro pořádání mezinárodních kongresů aktuárů. Členem tohoto výboru byl nejprve prof. Josef Beneš, po něm pak například prof. Jaroslav Janko z ČVUT, Ing. Václav Choděra i oba páni profesoři Emil Schönbaum a Gustav Rosmanith.

Nejvýznamnějším meziválečným kongresem byl XI. mezinárodní kongres aktuárů konaný v červnu 1937 v Paříži. Mezi účastníky nechyběli členové Spolku, prof. Jaroslav Janko byl dokonce jedním z viceprezidentů tohoto kongresu. Byl to poslední kongres před vypuknutím druhé světové války a zřejmě i poslední kongres s účastí československé delegace. XII. kongres se konal v roce 1940, kdy ČSR právně neexistovala. Na XIII. kongres konaný v roce 1951 v Holandsku sice prof. Jaroslav Janko už od roku 1948 účast československých odborníků organizoval, jeho snaha však přišla vniveč. Po zásahu ÚV KSČ nebyl delegaci odjezd povolen.

Výbor Spolku československých pojistných techniků v roce 1934

Zánik spolku

Po obsazení ČSR nacistickým Německem bylo veškeré dění v bývalé ČSR ovlivněno přístupem okupačních orgánů. Dlouholeté spory o reformu studia byly přerušeny uzavřením českých vysokých škol 17. listopadu 1939. Cyklus přednášek na paměť prof. Beneše se od toho dne také nemohl konat, ale texty přednášek, které pro něj členové Spolku připravili, se dařilo až do roku 1941 uveřejňovat v Rozpravách.

Poslední dochovanou zmínkou o činnosti Spolku je zpráva XXV. řádná valná hromada Spolku pojistných techniků v Praze uveřejněná v Pojistném obzoru. Schůze se konala dne 9. května 1944 v zasedací síni Obchodní a živnostenské komory v Praze. V důsledku vládního nařízení o totálním válečném nasazení bylo však vydávání Pojistného obzoru na podzim roku 1944 zastaveno a další činnost Spolku, pokud nějaká byla, se již v chaosu války ztratila.

Dům U Müllerů

Oběti mezi pojistnými techniky

V roce 1948 vyšly první poválečné Aktuárské vědy, které uveřejnily nekrology obětí nacistického režimu z řad svých spolupracovníků. Mezi nimi byli i tito dva členové Spolku:

RNDr. Rudolf Polák, který pracoval v Ústřední sociální pojišťovně a stal se zástupcem přednosty jejího statistického oddělení, musel být v roce 1939 pro svůj židovský původ propuštěn, v roce 1944 byl deportován do Terezína a následně do Osvětimi, kde zahynul.

RNDr. et JUDr. Antonín Kollert, člen výboru Spolku, tajemník matematického oddělení pojišťovny Praha, byl dne 7. února 1940 pro účast v odboji zatčen a dne 2. října 1942 v Berlíně-Plötzensee popraven.

Česká společnost aktuárů

Česká společnost aktuárů (ČSpA) založená v roce 1992 se již od svého prvopočátku i ve stanovách hlásí k odkazu Spolku československých pojistných techniků. Jako jeho nástupce je uznávána doma i v zahraničí. Spojení se Spolkem z doby předválečné také potvrzuje to, že valná hromada konaná v listopadu 1994 zvolila čestným členem ČSpA Ing. Karla Procházku, bývalého člena Spolku, absolventa pojistnětechnického kurzu na ČVUT z roku 1933. Bohužel krátce poté zemřel.